AK Sokolov

Guru Miloš šíří běh fetišem

Pro nezasvědcené: Miloš Škorpil http://www.bezeckaskola.cz/ je autorem úspěšného maratonského tréninku, čili i úspěšným maratonským trenérem Ivany Sekyrové.

Měl jsem tu čest podílet se o radosti rotterdamského úspěchu Ivany Sekyrové s Milošem Škorpilem. Z celého pobytu jsem si odvezl víc než dobrý pocit a možná i novorozeňata nových přátelství. S Milošem jsme si blízcí nejen věkem, ale i mnohými pohledy na svět, a to nejen na svět naší Ivany Sekyrové. Možná proto je z naší spolupráce dvoumotorové letadlo, nikoliv, některými očekávaný, bezmotorový letoun klesající ve spirále prudce dolů. Po návratu domů jsem ale zjistil ještě další nikoliv nepodstatné, ba přímo závažné věci.
Miloš je Guru a roznáší běh fetišem.
Důkazy jsou nesporné. Pondělní ranní příjezd okořeněný přivítáním nově vzniklého Fanklubu Ivany Sekyrové, nás zastihl poměrně unavené. Mě jako řidiče výpravy čekal úklid vozu. Naše evakuace od benzinové pumpy vnukla návratu rotterdamské expedice dobrodružný nádech. Narychlo naházené instrumenty nezbytné k oslavě významné události překračující regionální charakter se rozkutálely po zrádném Mercedesu. K záchraně životů byl nutný rychlý odjezd a tak na racionální urovnání věcí nebyl opravdu čas. V koutku auta nalézám i červenou bundu. Ihned jsem poznal, že patří Milošovi. Pověsil jsem ji v garáži, dokončil úklid a vrátil neposlušné auto našemu sponzorovi. Darovanému koni na zuby nekoukej. Poděkoval jsem a vydal se dospat deficit. To se mi ale nepodařilo, neboť jsem čelil řadě gratulací a dotazů. Až dnešní středa odpovídala normálu. Vracím se z práce. Zaparkuji v garáži. Projdu se tam, projdu se zpět a ejhle. Najednou jsem si řekl: „Půjdu běhat“. To už se mi dlouho nestalo. Uchopil jsem vodítko našeho pejska. Pochopil, že přišla jeho chvíle. Nasadil jsem šouravý pohyb vpřed. Pes se podivně díval, nechápal zjevně mé nové pohyby. Myslím, že můj běh splňoval přísné pravidlo pro sportovní chůzi. Obě nohy měly stálý kontakt s podložkou. Po kilometru jsem se začínal potit, a slastný vliv běhu se začínal projevovat. V hlavě mi počal běžet film, ve kterém náhle běžím rotterdamský maraton. Začíná se naplňovat můj sen. V euforii zrychluji. Šustot křídel pozvolna zastírá bubnování srdce a dech hodný zvuku oktetu žesťových nástrojů. Ve svém rotterdamském maratonu předbíhám jednoho běžce za druhým a naslouchám skandování davu. Na chvíli se ocitám vedle Ivany. Pomáhám ji dostihnout africky vypadající běžce a ještě k tomu mávám davu, rozhlížím se. Jsem na vrcholu blaha. V protisměru se řine řeka pomalejších maratonců. Náhle v něm spatřím známou tvář. Ano je to Miloš, blížíme se k sobě, jsme pár metrů od sebe odděleni tramvajovým pásem rotterdamské dopravní sítě, mávám, vidí mě, mává mi a já vidím, že pláče. Zvedám ruku na znamení pozdravu. Náhle mi kdosi podrazí nohu. Padám. Můj padesátikilový mazlíček na mě tupě zírá, svým jazýčkem mi upravuje pěšinku. Konec filmu. Procitám akorát včas. Tep se stejně blížil rytmu rokenrolu. Stáčím to zvolna k domovu, uvolňuji krok a vracím tělo do aerobního stavu. Po 26 minutách souvislého běhu pociťuji nezměrnou radost a štěstí a zastavuji. Dávám si třetinku Plzně a jdu se uklonit červené bundě v garáži. Právě jsem si totiž uvědomil fungující Milošovo kouzlo. Pochopil jsem, že mi ji tam nechal schválně. Miloš je Guru a roznáší běh fetišem.
PS: V autě jsem nalezl i pár ponožek značky TREK, ale jejich kouzlo jsem zatím neodhalil, i když tráva okolo garáže malinko povadla.
Milan